Obec Liberk

Rampuše

Obec Rampuše patří do sdružení obcí, kterých sídlo je na obecním úřadě Liberk. Rampuše je vzdálená od Liberka asi 2.5 km severovýchodně a v roce 2010 v ní žilo s trvalým pobytem 14 lidí. Jinak obec obývají chalupáři a hlavně turisté, kteří využívají několik chalup k pronajmutí.

První zmínky o obci se datují rokem 1544. O vzniku názvu obce panují mezi pamětníky různé dohady. Jedni tvrdí, že vzniklo spojením slov „dělat uhlí“ a „les“ (německý překlad), jiný což připadá pravděpodobnější dokládají výkladem z historických slovníků, kde slovo „rampuše“ znamená pivní půllitr. Nejznámější a nejslavnější místní rodačkou byla služtička Kristýna zvaná Rampepurda z románu Karla Poláčka „Bylo nás pět“. Tato dívka se skutečně narodila a žila na Rampuši.

Škola

2. září 1879 se sloužila v mešní kapli mše svatá za přítomnosti všech žáků. Pan farář žáky odvedl do školy k učiteli. Učilo se v pronajaté místnosti u pana Josefa Klemy v čp. 8 a učitel Eduard Winkler byl ubytován v chalupě čp. 36. Dne 18. listopadu 1888 byla posvěcena nová školní bu­dova. Počínaje dnem 1. ledna 1900 se expozitura (povolená už v roce 1877) přeměnila v samostatnou německou jednotřídku.

(zdroj: Jiří Frýzek, Obec Liberk a jeho okolí, 2005)

 

Turistické zajímavosti.

V obci se nachází jednoduchá obdélníková kaple, která byla postavena v roce 1868. Stránky královéhradecké diecéze tuto stavbu označují za kostel, Umělecké památky Čech o ní hovoří jako o kapli. Pro označení "kaple" hovoří i jednoduchost stavby a její velikost. Umělecké památky Čech uvádějí, že ve výbavě kaple je obraz malíře Vysekala z Kutné Hory z roku 1865.

Vedle kaple stojí poškozený památník padlých v 1. světové válce.

 

(zdroj: Poche E., Umělecké památky Čech, 3. díl, Academia, Praha 1980)

 

V prostřední části vesnice, nad místním rybníčkem se nachází pomník Rampepurdy, který je dílem akademického sochaře Michala Moravce z Hořic. V říjnu 2009 byla socha poškozena zlomenou větví z lípy, která se ulomila důsledkem náhlého přívalu sněhu, kdy stromy ještě nestihli shodit listí. Sochu se podařilo zachránit a opravu provedl žák již výše uvedeného sochaře.

 

Poblíž sochy Rampepurdy se nachází další pískovcová socha, která znázorňuje vládce Orlických hor Rampušáka.

pozn. autor sochy Jiří Forst

 

V horní části je hezká malá kaple, která se podařila místním občanům zachránit a opravit.

 

Poblíž Rampuše v lese nad „Kovárnou“ pod cestou vedoucí do Hlásky se nachází pramen, o kterém se tradují různé pověsti. Jedna z nich přisuzuje pramenu léčivé účinky „potřením očí se zahojí jejich bolest“. V minulosti stál poblíž pramenu altán a konali se zde bohoslužby.

 

 

Doporučené krátké procházky v blízkém okolí

 

1. Rampuše - Liberk (6,5 km)

Rampuše  (po červené) – Liberk (návštěva dřevěného kostela) – Hláska – Rampuše;

 

2. Rampuše – Kunčina Ves (6,5 km)

Rampuše (po červené) – křižovatka (odbočit vlevo, po 50 m znovu odbočit vlevo) – přes údolí pokračovat směr Kunčina Ves (kostel) – pokračovat přes silnici do kopce směr Zdobnice – na křižovatce pod Valčenkou s červenou značkou odbočit vpravo zpět do Rampuše;

 

3. Rampuše – studána nad Kovárnou (5 km)

Rampuše (po červené) – křižovatka (odbočit vpravo ke Kovárně) – u Kovárny odbočit vpravo – pokračovat po první odbočku vlevo na lesní cestu – pokračovat po lesní cestě do údolí kde se nachází pramen - zpět se vrátíte buď po stejné cestě, nebo po silnici směrem na Hlásku a uprostřed kopce odbočíte na křižovatce na Rampuš;

4. Rampuše – pramen Kněžny (15 km)

Rampuše – po červené směr Valčenka, lesní škola – na křižovatce přes silnici rovně lesem na další křižovatku – vpravo směr pramen – zpět po žluté směr Šajtava – po červené na Rampuš;

 

Zákres tras naleznete na recepci v penzionu Sokolí hnízdo.

Možnost stáhnutí ve větší velikosti.

 

 

Pověsti

0 Čarodějovi z Rampuše.

V rampušské usedlosti číslo 16 hospodařil Franz Sprinz1, mezi sousedy známý spíše jako Košpr Franzla. Tvrdilo se o něm, že musel mít něco společného s čarodějnictvím. Trochu pravdy na tom asi bylo, protože jeho zvědavý čeledín ho několikrát přistihl, jak mudruje nad tlustou kouzelnickou knihou, kterou pečlivě ukrýval v uzavřené truhle. A také si povšiml, že mu spousta malých rarášků pomáhala při práci, i když nebyl pravě ve stavení.

Jednoho dne se Sprinz vypravil do blízkého Liberka a čeledín zůstal doma sám. Nutkání nahlédnout do hospodářovy knihy bylo tím dál větší a odolat se mu nedalo. Odemkl tedy starobylou truhlu, nasadil si sedlákovy brýle a dychtivě se pustil do čtení. Vtom se kolem něj začalo motat tolik čertíků, ţe by je nedokázal spočítat i při nejlepší vůli. Žebronili, aby jim pořídil nějakou práci. Čeledín se polekal a snažil se utéct.

Chichotající se, vřískající a hopsající satánkové se ho drželi jako připíňáci. Horem dolem uvažoval, co s tím nadělením. Na peci zahlédl dva plné korce nádherného máku, a proto jim poručil, aby všechna zrníčka řádně spočítali. Utěšoval se, že přidělená práce jim bude trvat dlouho, pantáta se mezitím vrátí a ze vzniklé šlamastiky ho snad vysvobodí. Dokonale se ale přepočítal! Čerti byli s úkolem razdva hotovi, a tak si pro ně musel vymyslet další úkol. Obyčejným děravým sítem měkli vybrat zapáchající močůvku. Čeledínovi se dělaly mžitky před očima, když ho po chvilce dovlékli k prázdné jámě. Opět žebronili o práci.

Cháska nezvedená, ale pracovitá, měla tenkrát zkroutit obyčejný řeznický špalek do parádního uzlu. Dílo se jim kupodivu nedařilo. Špalek byl pro ně těžký a neustále jim vyklouzával z rukou.

Ale to se už objevil hospodář. Tuze se podivoval chumlu lopotících se pekelníčků. Chvilku se čeledínovu nápadu smál, až se za břicho popadal. Pak začal číst ve své knize pozpátku a pomocníci, ti zmizeli pěkně jeden po druhém. A abych nezapomněl, přece jen něco po nich zůstalo - zápach z pekla a čertoviny.

(Frýzek, J: Babička vypravuje - Großmutter erzählt. Ústí nad Orlicí, 2003. Str. 86. Otisknuto ve Frýzek, J: Liberk a jeho okolí - Liberk 1310 - 2005. Vydala Obec Liberk v roce 2005.)

 

Úryvek z románu „Bylo nás pět“.

Kristýna, ta mne tahá z postele, vstávej, lenochu, je čas do školy. Já s ní zápasím a křičím: „Nech mne, ty Rampušando!“, neboť ona pochází ze vsi Rampuše, která jest položena vysoko v horách. A umí česky jako německy, se svými příbuznými mluví po haťalácku jako ti mužové, co přivážejí dříví z hor. Na horách rostou třešně, takové červené, malinké a strašlivě sladké. Když Kristýna se vrátí z hor, kdež navštívila rodiče, přináší vždycky pytlík těch sušených třešní, tím se mi nejvíce zavděčí. V zimě se myju nerad, voda je studená a štípe do tváří, kávu pak honem si vypiju vstoje, ještě dobře, že si knihy do brašny složím už večer, takže jsem hned venku. Kristýna pokaždé za mnou vyběhne a křičí: „Ty kluku nevzdělaná, ani jsi tatínkovi a mamince neřekl spánembohem, no počkej!“ To je pravda, pročež na Rampušandu vypláznu jazyk. Ona mně hrozí pěstí, já se nebojím. I pravím jí: „Tak abys věděla, ode dneška se jmenuješ Rampepurda,“ ona se směje jako blázen, ona má šamstra a bude se vdávat. Na cestě se stavím pro Bejvala Antonína a tomu okamžitě oznámím, že Kristýna jest vlastně Rampepurda, a jemu se to líbí. Tak se smějeme.